Čeká nás mega dlouhý přesun zpátky na západ Argentiny. Chceme dojet do Salty.
Vstáváme již v 6 hodin, v 7 jdeme na snídani. Bufet není bohužel ještě tak plný dobrot jako byl minule. Odchod už máme secvičený. S kufry musíme jít do externí garáže a frrr pryč z Corrientes. Mělo to být necelých 800 km.
Kluci se střídají po cca 2 hodinách v řízení. Miloš chce mít časovou rezervu, takže nás od rána honí, abychom dojeli za světla, což se samozřejmě nakonec vyplatilo.
Když Zláťa převzal řízení, cca po 300 km, neuhnul na kruháči vpravo, ale pokračoval rovně, protože vlastně celá silnice byla nekonečně rovná, jen právě v tomto místě jsme měli zabočit. Jenže se na to přišlo asi až po 45 minutách a nemělo cenu se vracet. Zajeli jsme si tak 240 km, ale aspoň jsem se vyhnuli úsekům s velkými výmoly.
Zastávky minimalizujeme, jíme víceméně v autě, abychom šetřili čas.
Kolem páté hodiny, když řídil Zláťa, najednou šlupa a na předním skle "pavouk" od protijedoucího auta, od kterého nám do okénka vylétl kámen. Doufáme, že se to nebude dále šířit a jedeme dál.
Venku je děsné vedro, 43 - 44 °C. Vylézt z auta znamená hotovou smrt. Naštěstí klimatizace v našem Huyndai funguje na výbornou.
Do Salty přijíždíme po osmé, slunce už pomalu zachází za obzor, ale ještě je trochu vidět.
Čeká nás najít apartmán, který má být v centru rušného města. Objíždíme bloky pořád dokola, než nám asi po 20 minutách dojde, kde se apartmán nachází. To už je tma. První část bojovky je tedy vybojována. Druhá část spočívá v nalezení klíčů, které mají být v nějaké krabičce na dveřích, která je opatřena kódem. Bohužel jsou na dveřích krabičky dvě. A ač instrukce byla jasná, že to má být krabička nad zvonkem, stále se dobýváme do špatné krabičky. Mezitím Miloš objíždí kolem a zjišťuje, jak je to s parkováním a plní tak třetí část bojovky. Parkovat se totiž musí na externím parkovišti. Je jich tu mnoho, jsou plné, ale Milošovi se podaří se domluvit na nejbližším možném místě, kde auto nechá. My jsme v otvírání krabičky stále neúspěšní. Až musí Miloš zavolat majitelce, která mu hned situaci objasní a my se konečně dostáváme dovnitř. Dobývali jsem totiž jinou krabičku.
Apartmán je starý byt. Na fotkách vypadal o dost líp. Ale zase jsme v centru, což se taky počítá. Je tu obývák, malinká kuchyň, hnusná koupelna a dva pokoje. Jeden má manželskou postel a okna na ulici. Tak Broňa řekla, že aby se Zláťa vyspal, tak že tam budou oni, protože tam bude hluk. My tedy spíme v malém krcálku s oknem do takového dvorkové šachty. Klimatizace v tomto pokoji není, jen větrák u stropu, ale s tím se moc spát nedá. Ale jsme unavení po celém dni, tak snad bude noc lepší než ta předchozí.