Původně jsme se domlouvali, že v 8,30 odcházíme sbaleni na snídani do města. Ale vzhledem k tomu, že jednomyslně chceme co nejrychleji opustit San Pedro, měníme operativně plány a jedeme bez snídaně, kterou si dáme až v Calamě na benzínce. Jak jinak než tousty s vaječnou omeletou. Připravují každý kus extra. Trvá to tedy celkem dlouhou, ale najedli jsme se skoro lépe než v San Pedru a rozhodně levněji.
Z Calamy jedeme přímo na západ a pak asi po hodině uhýbáme na silnici číslo 5 a tou jedeme stále na sever až k odbočce na Iquique. Popis trasy není moc podrobný, ale silnic je zde tak málo, že nelze netrefit.
Jsme stále v oblasti suché Atacamy, ale navíc na území, kde se ve velkém až do roku 1930 těžil ledek. Těžil se z povrchu země, půda je tu všude jakoby rozoraná. Z městeček-továren v poušti se stala po skončen těžby města duchů. Podél silnice jich je několik, občas zůstaly jen hřbitovy. Nejznámější je asi Humberstone, rozkáladající se u odbočky na Iquique.
Protože je Iquique bezcelní zónou, prošli jsem bez problémů celní kontrolou. Pak už jsme sjížděli dolů k oceánu mezi obrovskými pískovými valy. Přímo na městem je jedna obří, asi stometrová písková duna.
Hotel Terrado identifikujeme podle fotek poměrně rychle. Pro mě a Zláťu je to jeden z velkých zážitků, protože v tak luxusním hotelu jsme asi ještě nikdy nebydleli. A přitom za 3 noci budeme platit jen 280 dolarů. V porovnáním s pokojíkem v San Pedru, kde jsme platili 200 dolarů, je to fakt za babku. A v ceně je samozřejmě snídaně. V tuhle chvíli ještě nevíme jaká! Každopádně chceme poslední dny trochu vydechnout a připravit se na cestu zpět.
Večer jdeme na procházku k oceánu a na večeři do restaurace, kde Broňa s Milošem už dříve byli. Skoro ji nemohou najít. Miloš zažil Iquique už jako dítě, kdy sem jezdili s rodiči ze Santiaga "na víkend". Hodně se toho tady změnilo, přibyly samozřejmě domy a hotely.