Návrat do Chile - 540 km

Ráno vstáváme celkem na pohodu, ač s ohledem na věci budoucí, by se nám vyplatilo přivstat si. Čeká nás přejezd And a návrat do Chile.
Ze Salty míříme do městečka San Antonio de los Cobres a dále k viaduktu La Polvorilla v nadmořské výšce 4200 m.n.m. Tudy vede trasa největší atrakce místního regionu tzv. vlaku do nebes.
Výška viaduktu (60 m) je ohromující, proti unikátně modrému nebi je to úplný kýč. Zláťa fotí o sto šest, Miloš natáčí na kameru dronu. My s Broňou utrácíme poslední argentinská pesa v místním obchůdku. A díky velké nadmořské výšce sotva funíme.

Dále nás čeká dlouhý přejezd argentinským altiplánem - náhorní plošinou s nadmořskou výškou nad 4 000 m.n.m, která se zde v Argentině nazývá puna. Krajina je jako z jiné planety: drsná ale krásná. Občas potkáme lamy, občas pouštěné stavení a dokonce kostelík. Vidíme salary, sopky, nekonečné písečné pouštní pláně.

Samotné hranice s Chile jsou ve výšce 4 560 m.n.m. Dojeli jsme tam v 17,30. Miloš byl nervozní kvůli času. Po silnicích, které jsme měli za sebou i před sebou, není radno jezdit po tmě. A také se obával, že celníci budou dělat problémy. Ty rozhodně žádné nenastaly, takže jsme byli za cca 25 minut odbaveni.
Cesta byla spíše ripio než asfalt, který nám celníci slibovali. Asfalt

tedy zpočátku byl ale začaly se množit objížďky po štěrku, občas jsme i uklízeli kameny z cesty, až jsme na jedné takové píchli gumu.
Šok? Panika? Každopádně rychlá akce! Píchnout gumu ve výšce 4300 m.n.m. není přeci jen tak úplně běžné. Naštěstí si kluci s výměnou docela rychle poradili a během 20 minut kolo vyměnili. Ale bylo to dost vysilující, pěkně se u toho zadýchali. To, že bylo venku 6 stupňů, v tu chvíli nikomu nevadilo. Pak ještě začal zlobit zámek u kufru, ale to jsme neřešili, protože kufr zavřít šel.
Jeli jsme velmi opatrně s vědomím, že už žádnou jinou rezervu nemáme a tudíž, že se tato situace už nesmí opakovat. Do San Pedra zbývalo 140 km a Miloš měl oprávněnou obavu, že za světla nedojedeme. Pro dokreslení celé situace dodávám, že jsme za posledních 200 km potkali jen 2 auta. Dále jsme byli v oblasti, kde od hranic dalších cca 100 km není mobilní signál. A jídlo jsme neměli také žádné, protože se z Argentiny do Chile nesmí nic vozit.
Naštěstí posledních 50 km před San Pedrem byla nová pěkná silnice, takže ač jsme kolem osmé dojížděli už za tmy, nebyl to žádný horor.
Horor byl ovšem ubytování. Tentokrát jsme bydleli hodně na okraji města. Z dálky to vypadalo spíš jako oblast slumů. Každý máme minipokojík s minikoupelnou, s příšernou matrací a stavbou před dveřmi. Za 3 noci 200 dolarů za tento pokoj bez snídaně a také bez možnosti si ji uvařit! Ale pochopili jsme, že San Pedro je drahé a bude, zdá se, díky cestovnímu ruchu, čím dál dražší.
Jdeme, poměrně vysíleni po celodenním putování, do centra za jídlem. Všude je plno. Končíme v hospůdce Aqua Loca, což je taková lepší pizzerie, kde hraje hlasitá živá muzika, které pak musíme něco málo přispět.
Tak, jak se Zláťa ošíval v posteli v Saltě, tak já se ošívala tady. Ještě že nemám zas tak bujnou představivost. Kdo ví, kdo spal v té posteli a v tom samém povlečení přede mnou?