Přejezd do Argentiny - 330 km

Dnes nás čeká dlouhý a náročný přejezd And do Argentiny.
Vyjíždíme ze San Pedra směrem na Paso de Jama, kde je celnice.
Míjíme monstrózní sopku Licancabur (5 920 m), která je vidět všude v okolí San Pedra. Silnice je ve výšce 4 500 m. V momentě, kdy zastavíme a vylezeme z auta, je nám dost blbě z té nadmořské výšky. Také je tu poměrně chladno, něco kolem 4 stupňů. Jedeme rychlostí 100 km/h, ale vůči nekonečnému okolí to vypadá tak na padesátku. Řídí zatím Miloš, posléze ho střídá Zláťa.
Poslední atrakcí v Chile je oblast zkamenělých útvarů, erozí opracovaných do bizarních tvarů. Stavíme u vysokého "pyje". Miloš

pouští dron, kterého už předtím aklimatizoval na vysokou nadmořskou výšku, takže už bez problémů léta a natáčí a zatáčí :).
Na celnici to probíhá bez problémů, ale je pravda, že Miloš přesně ví, co má dělat, kam má jít (- je zde totiž několik přepážek), jak se usmívat a hlavně se s nimi domluví. Takže ani nemusím nic vyndavat.
Po překonání sedla Jama jsme v Argentině. První vesnicí je Susques. Dle průvodce to má být malebná vesnička. My se Zláťou, ještě nepřivyklí na místní poměry, se trochu ošívali. Vesnice byla taková mrtvá. Ticho, vedro, nikde nikdo, jen občas někde ležel pes. Vybíráme z bankomatu argentinské peso. Kurz je podobný jako koruna. Měníme asi 1800 ARS, přičemž poplatek je 100 ARS. Ale můžeme být rádi, že nám bankomat vůbec nějaké peníze dal. Později pak, třeba v Saltě, uvidíme fronty na bankomaty. Všechny domy i okolní skály jsou zbarvené do červena. Máme hlad. Jediné otevřené zařízení je rohová, něco jako, hospoda. Jdeme tam s

Milošem a kupujeme několik smažených empanád. Chvíle, než nám je připraví, je nekonečná. Pár místních chlapů, kteří sedí uvnitř, si nás dost zvědavě prohlíží. Snažíme se nenavazovat oční kontakt. Emapanády jsou výborné, ale Miloš má obavy, aby nešly rychle ven. Ale nestalo se tak.
Sjíždíme sice níž a níž, ale i ve výšce 3700 m je nám pořád dost blbě. Všude jsou lamy a kaktusy.
Najednou projíždíme ohromným salarem Salinos Grande, kde se asi těží sůl. Vstup je zdarma a procházka po nekonečné soli patří z mého pohledu k jednomu z největších zážitků.
Pak asi sjíždíme 40-ti kilometrový úsek serpentin do města Purmamarca. Už cesta plná probarvených skal je zážitek a to nás teprve čekají ty nejkrásnější pohledy.
Kolem páté přijíždíme do Tilcary. Bydlíme v cabanos, něco jako u nás bungalovy. Jdeme do města na večeři do místní příjemné hospůdky. Broňa si dává lokální jídlo locro, my spíš lehká jídla jako špagety apod. Pak rychlý nákup- čaj, kafe, zelenina, víno a jde se spát.