Vteřinové odmilování

Můj narozeninový den! Kristýnka mi připravila překvapení hned po ránu. Když jsem vyšla z koupelny, pokoj byl plný balónků. To je moje holka prostě!
Dlouhovlasék byl tak hodný, že nám dovolil, ať si necháme na pokoji věci až do odpoledne. Tak jsme se mohly vydat na výlet k želvímu jezeru na kraji města. Jely jsme tam místním metrem i s přestupem a všechno jsme hezky zvládly. Metro je tam v podstatě stejný jako v Praze, jen to na některých stanicích smrdí sírou. Horší pro nás ale bylo nabrat správný směr od metra k Vake parku, ze kterého jela lanovka k Želvímu jezeru. U lanovky už na nás čekal Zaza. Staroušek můj, co se do mě zamiloval a díky tomu jsme měly pak cestu dolů zadarmo. Ušetřily jsme dohromady celých 14 korun. Pán se ke mně v lanovce tulil tak, že jsem se ho ptala, jestli nemá doma ženu. Že prý ne, ale najednou úplně vycouval a začal se omlouvat a tulit se ke Kristýnce.

Želví jezero bylo krásné. Od Kristýnky neustále poslouchám, jak musí být v Tbilisi krásně hlavně v létě. Ale teda teď, jak bylo nasněženo, tak to bylo boží. V jezeru žijí prý želvy, chtěla jsem, aby mi Kristýnka našla nějakou k narozeninám, ale našla mi jen husy. A to přitom říkala, že pro mě dneska udělá cokoliv, protože 'narozeniny jsou jen jednou za život'. Husy se se mnou chtěly kamarádit, ale neznaly míru a nakonec jsem před nimi musela utéct. Želvičky v zimě asi spí...
Na odpoledne jsme měly naplánovaný přesun do Gudauri. Mohly jsme jet s Kristýnčiným novým klukem, ale já jsem chtěla jet maršrutkou a trochu jsme se kvůli tomu s Kristýnkou chytly. Příště už jejich lásce bránit nebudu, slibuju. Ta cesta do Gudauri na vlastní pěst byla dobrodružnější než by se mohlo zdát. Tedy ne cesta, ale vůbec zajištění toho, aby se nějaká cesta konala. Dojely jsme na autobusové nádraží Didube totálně narvaným metrem, kde jsem x zastávek stála na jedné noze. Na Didube stálo spousta minivanů, ale žádný nejel do Gudauri. Natrefily jsme ale na pána, který dělal transfer autem a že prý nás tam zaveze za 30 lari pro jednu (210 kč za 120 km). Posadil nás do auta a zmizel. Když už mě to čekání nebavilo, tak jsem se šla ještě jednou porozhlídnout po maršrutce. Potkala jsem ale jen našeho pána řidiče a zeptala se ho, kdy jako pojedeme. Říkal, že musí sehnat ještě 2 lidi, aby se mu to vyplatilo a

že mu s tím sháněním můžu pomoct. Což jsem vzala jako výzvu a hledala jsem po Didube lidi s lyžema, co by mohli jet do Gudauri. Ale všechno marný. Našla jsem jen dvě další auta, který taky čekali na cestující do Gudauri. Ale turisti prostě nejsou - protože konec sezóny, počasí a hlavně válka. Asi tak 50% turistů obvykle totiž v Gruzii tvoří rusové a ukrajinci. Nakonec jsme se přifařili k jedné slečně do jiného auta na úkor našeho původního pana řidiče. Bylo mi ho líto a omlouvala jsem se mu, ale on říkal, že ok, že jsou s tím naším druhým kamarádi a že se to někdy stává a že je teď prostě těžký sehnat turisty do Gudauri. Nakonec s námi jel autem ještě jeden kluk z Běloruska. Ajťák, co dostal od 28.2. novou v práci v Kijevě, kam ze známých důvodu nakonec neodcestoval a teď se vydal sem, za letenku dal 1000 euro a bude na neurčito v Gudauri u kamarádů bělorusů, kteří už tu žijí pár měsíců.
Náš maličký hotel Veranda v pustině ve starém Gudauri neznal pan taxikář ani google mapy, proto jsem ho podle nich odvedla nejdřív někam úplně jinam. Až Kristýnka našla správnou adresu. Dorazily jsme asi v 7 a hned nás lifrovali na večeři, která je od pěti do půl sedmé. V hotelu se nám moc líbí, všichni jsou moc milí a nic tu není problém. Nakrmí mě tu vegansky, jde si tu půjčit zadarmo lyže nebo snowboard a na sjezdovku a zpět máme transfer od Bakukana.
Do Bakukana jsem se zamilovala v první vteřině, kdy jsem ho uviděla. Ale v další vteřině jsem se odmilovala - ale jen částečně - zcela až tehdy, když jsem zjistila, že má děcko. Podle Toma to prý pro gruzíny ale není žádný problém, žena s děckem sedí doma v Tbilisi.