Rande s námořníkem

Dneska mě nevzbudilo azuro za oknem a příslib krásnýho počasí po celý den, ale naopak Kristýnky vyděšený výraz ve tváři z toho, že je venku pocitová teplota -23 stupňů. K tomu sněžilo a byla mlha. Vzala jsem si o jedny ponožky navíc, jinak jsem s sebou neměla nic víc, než v čem jsem na svah chodila normálně. Kristýnka se kvůli nepřízni počasí oproti původnímu plánu rozhodla, že půjde ještě dneska na lyže, a ne na snowboard. Já jsem vzala snowboard a zaplatila jsem pánovi v půjčovně hned za dva dni.
Když nás Bakukan vyhazoval dopoledne u vleku, domluvila jsem se s ním, že mi napíše, až půjde odpoledne taky snowboardovat a že se sejdeme. Nejezdilo se nám s Kristýnkou zrovna nejlíp. Nebylo nic moc vidět a navíc byla vážně zima. Kristýnce umrzaly prsty na rukách (i když pod lyžařskýma rukavicema nosila ještě moje rukavice na běžky) i na nohách - to už tady bylo, když jsme byly na Sněžce. Na Sněžce jí prsty masáží rozmrazil náš kamarád Filip. Ode mě ale masáž nohou očekávat nemůže (kdo ví o mojí fobii z nohou, tak chápe), takže jsem jí nezazlívala, když se chtěla jít zahřát do Vitaminu. Já jsem si dala ještě jednu jízdu sama a pak jsem k Vitaminu dojela "bublinkou" (tak říkáme zakrývací lanovce). Dneska jsme hojně využívaly možnosti stáhnout si bublinku dolů a chvilku nemrznout. Měly jsme ale docela problém s tím jí před výstupem z lanovky zase zvednout nahoru. Když jsem pak jela bublinkou nahoru sama, tak jsem si jí nemohla stáhnout, protože bych neměla sílu ji dát zase nahoru, a tak jsem do Vitaminu přišla s omrzlinami třetího stupně.
Daly jsme si čaj, hranolky a mexický brambory, Kristýnka se rozmražovala a já jsem si tam ustlala na sedačce. Skejsly jsme tam dost dlouho, protože se nám ani jedný do tý zimy už nechtělo. Domluvila jsem se s Bakukanem, že na něj ve Vitaminu počkáme. Kristýnka že ne, ať si s nim jezdim sama a zdekovala se chvilku před tím než dorazil. Sice mi to bylo nepříjemný a říkala jsem si, že by si mohl myslet, že ho snad jako chci nebo co, když na něj budu čekat sama, ale Kristýnka se přemluvit nenechala.
No a tady někde začíná má gruzínská love story. Ani nevím, jak se mi to přihodilo. Mám pocit, že jsem jen reagovala na vzniklou situaci. Na to, že se chtěl Bakukan potkávat a na to že se mu Kristýnka vyhýbala jako čert kříži, a tak jsem se s ním musela potkávat sama. Až se ukázalo, že nás to k sobě docela táhne. Z toho nepříjemnýho, zpruzelýho Bakukana se totiž najednou stalo úplný zlatíčko. Je to prý kouzlo gruzínských mužů. Jsou totiž k ženám neskutečně laskaví a pozorní. Všimla jsem si toho už tehdy, když mi ve Vitaminu podal ruku, když jsem vstávala ze sedačky. A pak pokaždé, když jsem se zvedala na svahu na snowboardu ze sedu zpátky na nohy.
Příležitost pořádně se předvést měl ještě před tím, než jsem si nazula snowboard. Zjistila jsem totiž, že se mi utrhla jedna přezka na vázání. Řekl, že má dole u gondoly (ruský název pro kabinovou lanovku) ve ski servisu kámoše a že se mi na to podívaj. Nabídl mi taky, že si

vyměníme snowboardy, protože ten můj je teď nebezpečný. Na to jsem ale nemohla přistoupit. Jednak mi noha ve snowboardu dobře držela i přes utrženou přezku, druhak Bakukan jezdil narozdíl ode mě s pravou nohou dopředu a hlavně Bakukan ještě moc na snowboardu neuměl. V Gudauri totiž pracuje první zimu a začal se učit jezdit až tady. U nich v Batumi, kde jinak žije, prý je taky nějaká sjezdovka, ale nikdy na ní nebyl. Existence sjezdovky v Batumi mě trošku překvapila, Batumi je totiž nejznámější gruzínské přímořské letovisko. Sem do Gudauri Bachi (to je Bakukanovo pravé jméno) přijel, protože tu dostali práci jeho ukrajinští sousedé z Batumi. A dostali jí právě v tom ski servisu spojeném s barem, do kterého jsme měli namířeno s mým snowboardem. Tam mi opravdu zadarmo snowboard opravili a ještě mě tam Bachi pozval na džus. A on měl příležitost se potěšit s miminem od svojí sousedky. Jakoby se najednou úplně zbláznil, když to mimino uviděl. Kult dětí je očividně v Gruzii hodně silný. Původně jsem si myslela, že i Bachi už má rodinu, protože jeho první fotka na instagramu je taky nějaký batole. Jak se ale ukázalo, je to jeho synovec a ta šťabajzna, co mu k tomu postuje srdíčka, je manželka jeho bráchy.
Kromě toho jsem se během tohohle odpoledne dozvěděla třeba to, že Bachiho skutečná práce je námořník. Chápete to? Můj budoucí manžel je námořník! To zní jak z komedie od Carla Goldoniho.
Moc dobře jsme si spolu nezasnowboardovali. Byla totiž úplně šílená mlha a navíc jsme se ztratili, i když mě Bachi pořád ujišťoval, že se neztratíme. V jednu chvíli mi to přišlo děsivo-romantický, když už bylo po pátý hodině, lanovky už nejezdily, na sjezdovce už nebyli žádní lidi a my jsme byli sami uprostřed nekonečný mlhy a mrazu. Našli jsme ale správnou cestu, kousek jsme museli dojít pěšky, abychom se dostali na sjezdovku vedoucí k našemu autu (Bachi nesl i můj snowboard, ačkoliv jsem se ho o to neprosila, ale je to prostě nekonečný gentleman) a k autu jsme dorazili se zamrzlými obličeji.
Na večer mě a Kristýnku Bachi lákal do baru, kde mi spravili snowboard. Já jsem ale chtěla zůstat v baru u nás na hotelu a Kristýnka se s ním nechtěla vidět vůbec, ačkoliv jsem jí přemlouvala, ať mě s ním nenechává samotnou. Nakonec jsem s ním a pak i s jeho kamarády ale zažila fajn večer. Bachi v kuchyni objednal chinkali se sýrem. Já jsem se je snažila jíst jako správný gruzín - držet za šťopičku a sát sýr z vnitřku knedlíčku. Jenže jsem zrovna úplně nechtěla srkat sýr jak prasátko, když jsem s klukem "na rande", a tak jsem tímhle způsobem dokázala sníst přesně jeden. Bachi musel na chvíli odjet a já psala Kristýnce zoufalou zprávu, ať přijde. Věděla jsem, že se totiž blíží nebezpečí. Kolem mýho stolu brousil dost podivínský ukrajinec, který je ubytovaný v našem hotelu. Kristýnka to nestihla a stala se tragédie - sedl si k mému stolu. Snědl nám všechny chinkali a mluvil na mě rusky i anglicky, ale nic z toho, co říkal, nedávalo absolutní smysl. Byly to dlouhé minuty, než se vrátil Bachi a zachránil mě. Kristýnka zachránila jen sebe, na mě jí nezáleželo. Přišla mi od ní totiž zpráva: "Šla jsem dolů, ale seděl u tebe ten hnusnej", tak se otočila a vrátila se do pokoje.
Když se vrátil Bachi měli jsme hrozně hezkou debatu o všem možnym... o cestování, o Gruzii, o válce... Když jsem byla v Tbilisi v pekárně poprvé nucena mluvit rusky, polil mě pot. A teď najednou jsem seděla tady a byla jsem schopná si rusky povídat o jakémkoliv tématu. Je pravda, že Bachi je na mě strašně hodný. Mluví na mě pomalu a když něčemu nerozumím, tak mi to vysvětlí. Co se týče psaní zpráv, tak je to horší. Nejdřív mi psal sice v ruštině, ale latinkou, a já měla pocit, že jsou ty zprávy snad finsky. Když jsem ho upozornila na to, že to někdy nemůžu rozluštit a jestli by to nemohl psát v azbuce, tak sice začal, ale velmi jsem si tím nepomohla. Píše s gramatickýma chybama, slova píše tak, jak se čtou, takže luštím dál. Mluvený projev má ale plynulý a rozumí všemu. U nás v hotelu je slečna vedoucí arménka, recepční ruska, barman napůl rus a napůl gruzín... a všichni spolu mluví rusky. Kamarády má ukrajince, a tak prostě mluví rusky na každodenní bázi.
Žel, Bachimu se po nějaké době zželelo barmana Denise, který seděl sám v koutku a navrhl mi, abychom se přesunuli k němu. Hráli jsme společně "věž" - prý se tomu taky někdy říká Jenga a spočívá to v tom, že se postaví věž z kostek a pak se z té věže jednotlivé kostky vytahují a věž nesmí spadnout. Bachi nenápadně uvolňoval kostky, které jsem potom mohla já bezpečně vytáhnout a Denis nás neustále upozorňoval na to, že můžeme používat jen jednu ruku. Když jsem jednou opatrně vyndavala kostku, Denis povídá: "koukej, my máme stejný telefon" a položil svůj telefon vedle mýho, já se podívala na telefony a věž se v ten okamžik teatrálně zhroutila. Naučila jsem se ale díky tomu nové ruské slovo "abmanuť" (někoho podvést/ošálit).
Postupně se k nám přidal i Ilja, který pro náš hotel spravuje sociální sítě, a Vitalij, barman zezhora z baru, kde mi spravili snowboard. A i když byla všechna "ribjáta" (děcka) hrozně milá, přeci jen už jsem se necítili v obležení skupinky rusky mluvících chlapců úplně komfortně. A to ne proto, že bych se jich snad bála, ale protože jakmile se začali bavit rychle rusky mezi sebou, tak jsem se moc nechytala. Za nedlouho jsem se vypařila s tím, že jdu spát. S Bachim jsem se jako s jediným při loučení objala.
Ještě než jsem odešla, se u mně zastavil podivný ukrajinec a ptal se, v jakém pokoji bydlíme. On že prý v šestce (což bylo hned vedle nás!). Já jsem mu číslo našeho pokoje neprozradila, ale Kristýnka pak říkala, že než jsem přišla, tak na ní dlouze někdo klepal. Ač se Kristýnce vždycky posmívám, že nás všude zamyká, tentokrát jsem zamkla já a rovnou na dva západy.
I po tomhle večeru jsem si myslela, že o Bakukana nestojím. Ale moje podvědomí už mělo jiný názor a celou noc se mi o něm zdálo...