Láska po gruzínsku

Včera večer Bakukan mluvil o tom, že začalo sněžit a pokud bude sněžit celou noc, tak se dnes z Gudauri nedostaneme. Že si prý můžeme pobyt prodloužit o týden a že mám být v klidu s tím, že mi zlobí počítač, že si můžu půjčit počítač v hotelu a vystavovat faktury svým klientům na něm. Přiznám se, že mě to znervóznilo, přesně to se totiž stalo týden před náma. V Gudauri zavřeli silnice a lidi nestihli svoje letadla. Tentokrát to ale bylo jen Bakukanovo zbožné přání, které se nesplnilo. A tak jsme hned ráno objednaly transfer na letiště od Georgian bus, se kterými už jsme jely z letiště do Tbilisi.
I když se nekonala sněhová kalamita, počasí nevypadalo zrovna nejlíp. Kristýnce se už na svah nechtělo, mě by se ze všeho nejvíc chtělo zůstat v posteli, a tak jsme se rozhodly, že se půjdem projít po novym Gudauri, uděláme nějaké fotky a videa a pak navštívíme Toma a tetu Evu. Check out je do 11.00, ale protože jsou na nás v Gruzii všichni strašně milí, můžeme pokoj vyklidit až odpoledne. I tak jsme už začaly trochu balit a Kristýnka po ránu perlila. Zabalila si svoje "termální oblečení" (čti termoprádlo) a svoje lyžařské brýle a pochopila, proč se jí přes ně tak špatně kouká a proč s nimi nemůže lyžovat - protože na nich měla stále nalepenou ochrannou folii! Taky mě ujistila, ať se nebojím, že moje kalhoty na běžky, které jsem si chtěla vzít dneska na sebe, jsou určitě nepromokavé. Ona totiž kalhoty ze stejného materiálu měla na sobě, když jsme byli na "běžce" (čti na Sněžce).
Kolem 11.00 jsme se konečně vypravily a uhnaly Bakukana, aby nás odvezl k lanovce. Měly jsme tam ještě nevyřízené účty. Potřebovaly jsme vrátit kartičky na ski pass za vratnou kauci 5 lari. Když jsme vracely v Tbilisi kartičku na metro za 1 lari, tak k tomu potřebovali můj pas. Tady se to obešlo bez zbytečné byrokracie. Obecně mám pocit, že s byrokracií v Gruzii spíš šetří. Nikde nevystavují doklady o zaplacení - ani v hotelu, ani v půjčovně lyží. Což byla naše druhá zastávka - já tam totiž měla zaplacený ještě na dnešek snowboard, který už nechci a pán mi řekl, že když přijdu ráno, že mi peníze vrátí.
Bakukan si šel před odjezdem k lanovce obout snowboardový boty. Já jsem mu řekla, že my už na snowboard nejdeme a on na to neřekl nic. Typický Bakukan, když se mu něco nelíbí, tak mlčí. Kristýnka mě popíchla, ať s ním jdu jezdit, že půjde mezitím na návštěvu za Tomem a Evkou. Kristýnka tvrdí, že byl Bachi nadšenej, když jsem mu řekla, že půjdu s ním. Já jsem žádný nadšení neviděla, a tak jsem se ho radši zeptala: "jestli teda chceš?" - "samozřejmě, že chci", odpověděl. Vrátila jsem se pro helmu a pro boty. Snowboard jsem si půjčila zadarmo v hotelu. Snowboardy mají fajné, to jsem si ho mohla vzít tady i včera. Za ten v půjčovně se mi na dnešek nechtělo utrácet. Bachi totiž snowboarduje tímto způsobem: koupí si jednu jízdu lanovkou za 10 lari, vyjede lanovkou, sedne si do baru, pozdraví se s kámošema a pak si jednou sjede svah a jde domů.
Když jsme vyhodili Kristýnku u Toma a my jeli s Bachim v autě ke gondole, vysvětlovala jsem mu, jak je čěština ve vztahu k ruštině zrádná, že má stejná slova, ale s jiným významem. Jako příklad jsem zcela nezištně uvedla slovo "krásná", které prostě znamená krásná, a ne "červená", jak by si snad kdejaký rus mohl myslet. Bachi na to odpověděl: "ty krásná." Postupem času to začal trochu plést a píše mi do zpráv a ještě k tomu v azbuce: "ty maja krásnaja" - tedy "ty jsi moje červená". Ale my si rozumíme.
Koupil mi jízdu lanovkou a když jsem se mu snažila vnutit peníze, tak na mě koukal, jako bych se zbláznila. Já pořád měla v hlavě to, jak Tom říkal, že obyčejní gruzínci vydělávají 20 lari na den. Jenže Bachi není obyčejný gruzínec, Bachi je námořník, přeci! A tady možná jako šofér vydělává 20 lari na den, ale na moři asi podstatně víc.
V gondole jsme jeli sami a on se mě po chvíli zeptal, jestli mě může políbit. Sice jsem už plánovala, jak budeme vychovávat naše gruzínsko-české děti, ale že by mě někde na cestě za společnou budoucností chtěl políbit, mě nenapadlo a přiznám se, že mě tahle otázka zaskočila. Potřebovala jsem trochu víc času na rozmyšlenou, a tak jsem se ještě zeptala: "Ty mě chceš políbit?" A já si mezitím odpověděla jen "proč ne?". Bakukan je moc fajn, líbí se mi a mně v tom nic nebrání. Sice jsem si do nedávna myslela, že se mi rýsuje něco v ČR, ale zrovna včera mi bylo popřáno štěstí v hledání někoho jiného. A ten někdo jiný právě teď seděl naproti mně a chtěl mě líbat.... Asi líbám jako bůh, protože hned po polibku Bachi začal mluvit o tom, že za ním musím přijet do Batumi a jestli ne, tak že on přijede za mnou do Prahy.
Nějaký čas jsme strávili pak nahoře na sjezdovce v baru U Jelena. Sjeli jsme sjezdovku, byla zase hrozná mlha, nebylo vidět na krok. Nevíš, jestli jedeš z obrovskýho kopce nebo po rovině. Jeli jsme tak pomalu, že jsme pak ty roviny museli doskákávat, různě se navzájem popostrkovat nebo se držet za ruce, abychom měli větší váhu a trošku nám to jelo.
Bachiho jsem pak poprosila, jestli by mě taky hodil k Tomovi. Moc se mu to nelíbilo, chtěl se mnou ještě strávit nějaký čas o samotě, ale hodil mě tam. Vzala jsem si s sebou snowboard, že si Kristýnka může

pak zkoušet sjíždět sjezdovku od Toma k nám. Tom totiž bydlí v apartmánu u vrchní stanice naší lanovky. Bachi mi v autě navrhl, že pro nás pak k lanovce přijede a oba jsme pak ve stejný vteřině řekli: "jestli chceš." Rozesmáli jsme se a dali si pusu. Bylo to sladký až na půdu a já se cítím jak Rosamunde Pilcher, když píšu tyhle řádky.
U Toma už byla rozjetá zábava v plnym proudu. Pilo se, pokuřovalo, Kristýnka už v sobě měla pár vín a bylo jasný, že už to na žádný snowboardování ani na procházku po novym Gudauri dneska nebude. Dostala jsem k obědu vajíčko od tety Evy a výborný gruzínský chleba. Kristýnka mi dala za úkol, abych se ho naučila péct, až pojedu za Bachim do Batumi. Začali jsme neplánovaně plánovat mou gruzínskou svatbu a dostala jsem pár tipů na život s gruzínem. Prý mu mám na balkón v Praze dát gril, aby mohl dělat šašliky a prý bude spokojený. Taky se řešilo, jakým způsobem Bachi telefonuje. Jestli jako normální člověk s telefonem u ucha nebo jako gruzín s telefonem před obličejem a křičící do sluchátka. Bachi telefonuje normálně! To stačilo k tomu, aby mi ho společnost schválila. Deida (gruzínsky teta) Eva ho ale ještě chtěla poznat, a tak jsem ho k nim pozvala a on souhlasil a přišel. Pak se ale celou dobu kroutil na židli, že nemá čas a jestli už půjdem. Myslím, že mu bylo i

trošku nepříjemně, že nerozuměl naší češtině, ani Tomově a Evině "ruštině". Každopádně obstál, a to že si zul boty před dveřmi do apartmánu, udělalo na Evu obrovský dojem.
Bachi nás odvezl autem do hotelu na večeři, kterou jsme si na dnešek ještě připlatili. Před ní jsme se zabalily a opustily náš pokoj. Kristýnka chtěla po večeři jet ještě něco vyřešit s Tomem, a tak jsme se domluvily, že já zůstanu v hotelu a snad se mi ještě podaří strávit nějaký čas s Bachim. Jenže, když Kristýnka odcházela, tak Bachi tam nebyl, pracoval... A já zůstala sama sedět v baru, udělala jsem si čaj a sedl si ke mně ten podivínský ukrajinec a nabídl mi, abych s ním šla k němu do pokoje. Modlila jsem se, ať už se objeví Bachi a asi jsem se tvářila hrozně útrpně, protože slečna šéfová zavolala ukrajince k sobě, ať mě neobtěžuje. Mně pak řekla, ať jsem v klidu, že jakmile ho vedle mě uvidí, tak ho odvede. Jenže to už dorazil Bachi. Viděl, jak odjíždí Kristýnka (podle Kristýnčiných slov se mu rozzářily oči), ptal se kam jela a že prý je rád, že já jsem zůstala a že by se mnou chtěl být o samotě.
A tak jsem poslední hodiny našeho pobytu strávila u Bachiho v pokojíčku. O samotě. Bachiho totiž pořád odvolávali za prací. Jednou, když tam zrovna nebyl, vtrhla do pokoje recepční Rita, která ho hledala. Když mě viděla ležet u něj v posteli (pod peřinou, v ruce držíc telefon), vykřikla jen "Oj". Ale mě tam bylo fajně, nemusela jsem odrážet ukrajinský nápor, bylo tam pohodlně a na chvilku jsem si tam dala i šlofíčka. A Bachi se vždycky alespoň na chvilku objevil...
Transfer na letiště pro nás přijel přesně ve 22.30. Byl to osobák, který vyzvedl v Gudauri jen nás dvě a vezl nás do Tbilisi na autobus, mysleli jsme si všichni. Cesta z Gudauri byla zajímavá, silnici úplně pod sněhem, což ale gruzíncům nebrání v tom jezdit jako blázni a předjíždět před zatáčkou. Oddechly jsme si, když jsme sjeli dolů z hor. Jenže to největší dobrodružství nás ještě čekalo. Když jsme dorazili do Tbilisi, zjistilo se, že tam na nás žádný autobus nečeká. Náš řidič udělal několik telefonátů, Kristýnka, mám dojem, trochu znervózněla, ale já k tomu kupodivu přistupovala se stoickým klidem. Ať si to nějak vyřeší, máme zaplacený transfer do Kutaisi, tak ať nás tam odvezou třeba na oslovi. Mně se chtělo spát a nehodlala jsem se tím stresovat. Nakonec nás tam musel chudák náš pan řidič odvést sám. Bylo nám ho vážně moc líto... počítal s tím, že nás vezme do Tbilisi a najednou s námi musel jet další tři hodiny do Kutaisi a pak zase tři hodiny nazpátek, a navíc v noci... Kromě naštvaného telefonátu jeho manželky (asi) všechno dobře dopadlo, vysadil nás na letišti, kde Kristýnka potkala svou psí lásku Šťastného psa, já jsem celé čekání na boarding prospala se řvoucím dítětem přímo vedle mé hlavy (na spánek jsem prostě jednička) a úspěšně jsme tak uzavřely naši další dovolenou, jejíž hymnou byla tentokrát prapodivná dvojjazyčná disko píseň Tancor in the dark. Byla to dovolená, na kterou jsem se já těšila moc, Kristýnka o trochu míň, a i když během ní pořád mlela o teplu, myslím, že jsme si zimní Gruzii užily nakonec obě dvě.
Když jsme se s Bachim loučili, poslední, co jsme si řekli, bylo, že se ještě uvidíme. Nebyla jsem si jistá, jestli to nejsou jen prázdný slova. Kristýnce jsem po návratu říkala: "Mám ho ráda a chci ho vidět, ale řekneme si za týden. Může se to změnit." Tyhle řádky píšu dva týdny po odletu z Gruzie a nezměnilo se na tom vůbec nic. S Bachim jsme v každodenním kontaktu, cca 1x za 3 dni spolu máme videohovor a jsme domluvení, že jakmile to půjde, tak za ním přiletím do Batumi. Asi se nám stala láska.