Bakukan se osměluju

Včera večer jsem si přidala Baklažána (nová přezdívka pro Bakukana) na instagramu a dneska ráno jsem na něj promluvila rusky, což očividně v kombinaci pohnulo ledy. Když jsem se ho sice ráno zeptala, jestli mu může napsat na instagram, až budeme chtít odvézt odpoledne zpátky k hotelu, pronesl jen zpruzeně "charašo". No, ale nakonec jsem mu nemusela psát já, ale ozval se on sám, že je taky na svahu. Celé odpoledne jsme se snažili se potkat, ale nakonec jsme se potkali až u auta po lyžování. V autě nazpátek už byl milejší, dokonce se i usmíval. No ale dost o Bakukanovi, ještě by si někdo mohl myslet, že je momentálně středobodem mého vesmíru, a to vůbec není pravda!
Hned ráno mě pobavila Kristýnka, když usilovně smrkala. Vylezla jsem z koupelny a říkám jí: "To smrkáš? Já myslela, že tady startuje nějakej sporťák." Kristýnka se ráno ale moc nebavila, ona totiž zrovna ztratila svého nového kluka v 10ti vteřinách. Dělá se to takto: přinutíte nového kluka k tomu, aby si přečetl tenhle deníček a zjistil tak, že o něm uvažujete jako o svém novém klukovi, což ho vyděsí. Dále trváte na tom, že se seznámíte s jeho maminkou, která za ním zrovna přijela na

návštěvu a představíte se jí jako její nová snacha. Jako hřebíček do rakve jí ještě ke všemu náhodou potkáte na obědě na svahu a napíšete novému klukovi, že se vám vaše nová tchýně moc líbí. Tak jsme se s Kristýnčiným novým klukem, který už asi není Kristýnky nový kluk, za celý den neviděly, ale já ho alespoň na svahu cítila (čti: cítila jsem trávu).
Zatímco Kristýnka by mohla natočil film 'Jak ztratit kluka v 10ti vteřinách,' o mně by mohl být seriál 'Simona a její chlapci.' Tady v Gruzii už mám vyhlídnuté tři (Bakukana, Zazu a Kadeřníčka) a na obědě jsem si vyhlídla dalšího. Prošel okolo mě krasavec s pronikavýma modrýma očima, trochu mu podklouzly lyžáky a já zalitovala, že se mi neskácel k nohám. Asi si na svou svatbu pozvu několik potencionálních ženichů a rozhodnu se až tam, kterého si vyberu.
Před obědem jsme celé dopoledne strávily ježděním na sjezdovce na Kobi, kterou včera otevřely až ve čtyři odpoledne, tak jsme neměly čas si jí užít. Jsou tu 2 lanovky, ale k té co vede zezdola z druhé strany hory není sjezdovka. Tam se dá jezdit jen freeride, pro který je celé Gudauri jako stvořené. Myslím, že v Itálii se dá za ježdění mimo sjezdovky vyfasovat pokuta, sem kvůli ježdění mimo sjezdovky lyžaři a snowboarďáci speciálně jezdí. My jsme si freeride zkoušely jen

kousíček vedle sjezdovky... Nebo alespoň jsme chtěly, ale to prostě jedete, sjezdovka vedle vás a najednou jste někde v rokli kilometr od sjezdovky. Chvilku se nesoustředíte, lyže se vám zaseknou do hlubokého sněhu a už ležíte obličejem ve sněhu a s nohama nahoře. Ale aspoň to v tom sněhu nebolí. Já jsem se takhle vyválela dvakrát a z toho jednou velmi efektně, když jsem jela na pomoc Kristýnce, která škobrtla kousek přede mnou. Kristýnce se při pádu dostal sníh pod brýle, které nosí permanentně na helmě, ale nelyžuje s nimi, protože tvrdí, že přes ně nic moc nevidí (proč, o tom si ještě povíme). Když si v lanovce chtěla z brýlí vyklepat sníh, podívala se na ně nahoru tím způsobem, že dala oči v sloup a já myslela, že má nějakej záchvat nebo co. Od tý doby takhle dává oči neustále, když jí něčím štvu.
Já jsem dnes Kristýnce velmi nápomocná. Nejen, že zapluju obličejem do sněhu, když jí jedu na pomoc, ale ještě jsem jí ve snaze oklepat jí namrzlý sníh z lyžáků majzla hůlkou do kolene. Některé dny se prostě nedaří...
Na Kobi byla celkem pěkná restaurace s několika veganskými možnostmi, ale bez záchodu. Resp. vedle restaurace byly vykutané cestičky ve sněhu, jedna cestička vedla na dámský záchod, druhá na pánský a tam se můžete v klidu pohodlně vyčůrat do sněhu. Nejsem frfňa, ale záchod mám ráda splachovací. Proto jsme se rozhodly jít na oběd do restaurace Vitamin, kde už jsme byly včera. Včera jsme si daly k obědu na půl pizzu, dneska jsme se rozjely a daly si každá svoje vlastní adžarské chačapuri. Kristýnka se na něj do Gruzie těšila, protože ho

znala z gruzínských restaurací u nás a chtěla ho ochutnat. Je to taková lodička z těsta plněného sýrem, na které je nahoře ještě vajíčko a máslo. Veganství vzala za své, ale i já jsem musela tohle národní gruzínské jídlo ochutnat (pomalu se musím zžívat s gruzínskou kuchyní, když se sem budu vdávat). Chačapuri nebylo špatný, ale zase nijak zvlášť nás ani jednu neoslovilo. Za mě bylo super gruzínský jídlo lobiani (palcka s fazolemi) a úplný top strop byly lilky s ořechovou pomazánkou a s granátovým jabkem, které jsem si dala první den v bufetu v Tbilisi.
Večer jsme měly poklidný, zůstaly jsme na pokoji a odpočívaly, ačkoliv psal Bakukan, že by nás chtěl pozvat do baru. Já jsem dopisovala deníček a taky projížděla instagram. Zjistila jsem, že se u nás na společný hotelový terase fotila nějaká 22letá blonďatá slovenka. Dostala jsem strach, aby mi nesbalila Bakukánka, a tak jsem jí pro jistotu na tom instagramu začala sledovat. Přátele si drž blízko, ale nepřátele ještě blíž!