Ve škole už jsem se docela rozkoukala a ustálila bližší kamarády. Vlastně kamarádky, 4- Wendy, Solecitud a Nany, které jsou ve třeťáku, přesto stále mladší než já a Samanthu z prváku, se kterou tvořím již stálou dvojici při zde velmi oblíbených týmových úkolech. Všechny holčiny jsou super a první tři jmenované i tak trochu blázni, Sam je spíš takový ten typ pilné studentky, za což můžu být jedině ráda :D.
Ukázalo se, že kamarádit se se Sol přináší jisté výhody. Její mamina totiž pracuje na nedalekém ostrově Isla Mujeres a zná se tudíž se „správnýma“ lidma. Celý ostrov (podle wiki něco přes 4 km2) žije tak z 98 % turismem, i když prý tam žijou i stálí obyvatelé, mají školu atd. Nejsem si jistá, jestli žít na takovém místě je boží nebo naopak spíše utrpení… Takže tento ostrov disponuje 1000 a jednou společností nabízející velké množství turistických aktivit. A jak už to bývá, většinou předražených. Sol navrhla udělat si tam jeden den výlet i s tím, že určitě zařídí nějakou fajn cenu. Tak, kdo by to nebral, že?
V neděli jsem se tedy vypravila společně se Sol a Wendy na Isla Mujeres. Samozřejmě tomu předcházel nákup lístků, který mi zase ukázal něco nové ze života v Mexiku. Do společné konverzace na Whatsappu poslala Sol fotku své kreditky, ať jí pošleme peníze. Tak jsem vysvětlovala, že jí dám peníze v hotovosti, jelikož transakce na zahraniční účet by mi stála moc. Nějakou dobu jsme se vzájemně nechápaly a po chvíli mi bylo vysvětleno, jak se v Mexiku posílají peníze na účet – musíš zajít do místní jednoty Oxxo, nadiktovat číslo karty, dát cash a prodavač udělá převod. Heh, velmi zajímací. Peníze jsme nakonec pořešily, lístky měly, takže jsme směle mohly vyrazit.
Vypluly jsme menším shuttle trajektem z Puerto Juaréz, který mám krásných 15min chůze od baráku, takže jsem ani nemusela busem či taxíkem. Za půl hodinky, jsme dorazily na ostrov a šly se rovnou přelodit na podstatně menší loďku pro cca 15 lidí. Celý výlet trval 4-5 hodin, z nichž jsme většinu strávili šnorchlováním, zbytek času zabraly přesuny lodí a oběd, který byl v ceně stejně jako zapůjčení brýlí a šnorchlu. Jistěže to nebylo až tak dech beroucí jako si představuju třeba Velký bariérový útes, ale i tak to bylo skvělý. Mohli jsme vidět pár druhů ryb i korály. Podmořské muzeum bylo také zajímavé, ale zřejmě je lepší s celým potápěčským vybavením, a ne pouze se šnorchlem. Exponáty jsou totiž v hloubce asi 8 metrů, takže z hladiny tak dobře vidět nejsou. Po dobu naší plavby se mi docela vtipně dvořil náš „kapitán“. Ptala jsem se proč se ostrov jmenuje Ostrov žen a on, že to je proto, že každý muž tam má 10 žen, k čemuž hned dodal, že by chtěl, abych byla jeho 7. ženou. Vlastně mi to docela lichotilo, od někoho, kdo mě viděl v plavkách. Při pobřeží jsme míjeli jednu očividně VIP vilu, o které hned tvrdil, že je to jeho dům a jak se mi tam bude líbit a že se budu cítit jako královna, že mi bude dělat snídaně do postele a všechnu práci kolem budou dělat ostatní manželky. Že ten barák není jeho bylo nadmíru jisté, ovšem jestli něco dalšího byla pravda, včetně historky o názvu ostrova, netuším, ale aspoň bylo trochu srandy. Na lodi s námi bylo mimo jiné i pět Iráčanů a z toho tři ženy. Jedna nešla do moře vůbec a ty dvě, co šly, neuměli plavat, takže je náš průvodce tahal na záchranném kruhu na provaze. No, chtěla bych ho viděl, kdyby mu takhle řeklo 10 lidí, že neumí plavat :D Ale proč to píšu vůbec. Samozřejmě měly všechny burkiny a já přišla na jejich zřejmě jedinou výhodu – musí zakrývat celé tělo, takže si vůbec nemusí dělat starost s opalovacím krémem a spálením se. Kvůli tomuhle trochu závidím, ale furt bych neměnila.
Dvě věci mně ten den znechutily. První, jedna z atrakcí výletu bylo „plavání“ se žralokem. Žralok má asi dva metry a chovají ho doslova v ohrádce na 10ti metrech2 na mělčině pár metrů od břehu. U toho sedí člověk, který čeká na pár drobných, za které vám dá úplně otupělého žraloka přímo do náručí a vyfotí vás s ním. Hnus. Na tohle jsem neměla sebe menší chuť se jít kouknout, natož se toho účastnit. Fakt nechápu ty turisty, co z toho mají. Druhá smutná věc v tento den. Oběd jsme měli v normální restauraci, žádném pouličním stánku, u stolů, pod střechou, s barem, kuchyní, záchody /i když o těch bych se raději nezmiňovala/, s tekoucí vodou. Přes to všechno nám jídlo i pití servírovali do plastového jednorázového nádobí. Ptala jsem se holek, jestli je to běžné a ony, že jo, že přece tam nebude někdo umývat nádobí, když tohle můžou vyhodit. WTF?! Smutek! Po obědě nás už jen odvezli zpátky do přístavu. S holkama jsme šly ještě na chvíli na pláž, která byla značně přelidněná a pak už zpět na trajekt a dom. Nemusí se to zdát, ale po pár hodinách ve vodě a na sluníčku jsme byly dost unavený. Hned jak jsem přišla domů, smyla všechnu sůl a písek, jsem zalehla do postel a spala až do druhého dne. Fajn výlet, ale z ostrova jako takové jsem nic neviděla, takže se nepochybně musím ještě vrátit.