Guatemala, druhý den

Času není nazbyt, takže hezky brzký budíček, ať toho z Antigui stihnu, co nejvíce. V hostelu jsem měla skvělou snídani a po ní jsem se chvíli kochala na pidi vyhlídce, tenhle hostel má fakt všechno, snad. Konečně vyrážím do města. Nejdřív si musím zajistit nějaké spoje na další místa, abych se držela svého plánu, takže si v jedné agentuře kupuji spoj na dnešek k jezeru Atitlán. Po několika minutách otázek ohledně dalších možností spojů do města Cobán, si kupuji ještě jizdenku zpět do Antugui a z ní do Guatemala City. Cobán není odsud uplně blízko, a proto bych chtěla jet nějakým nočním busem. Ženský v agentuře mi vysvětlují, že žádný noční spoj z Antigui nebo z Atitlánu není, a že mi můžou nabídnout jen ten spoj do Guate, kde si pak koupím noční bus do Cobánu. Nemám důvod jim nevěřit, takže jsem učinila, jak mi řekli, podle těchto možností.
Před odjezdem k Atitlánu mám celé dopoledne v Antigue. Bohužel žádnou průvodcovskou knížku nebo průvodce nemám a jelikož jsem tohle celé naplánovala dost narychlo, tak nemám zjištěných moc informací o tom co, kde budu navštěvovat, takže nemůžu ani

teď moc popsat, co jsem vlastně viděla /la pardón/ :D Prošla jsem snad celé centrum a viděla několik památek, kostelů, radnici i hlavní náměstí. Nejvíc mne zaujaly jakési trosky kláštera trochu schované za hlavním kostelem. Alespoň zpětně bych si měla něco pozjistit o místní historii, jelikož teď vím velkou tužku a řekla bych, že bude zajímavý se dozvědět, proč jsou z tohoto kláštera do teď trosky, ale ostatní budovy zničené nejsou. Fakt se mi tohle líbilo víc, než nafintěný kostely, které jsou sice o něco jiné než znám a je taky fajn je vidět, ale nejsou tak zajímavé. Nejlepší tady bylo, že tu nikoho nerušíte při modlitbách, takže vám není trapný všechno fotit a procházet se, ale taky se mi líbila "kupole" nad hlavním oltářem. Zbyla z ní totiž pouze "hvězdná brána" a to bylo mnohem víc epic, než kdejaká kupole s biblickými motivy.
Antigua je fakt krásný městečko, kde snad nic nechybí a naprosto chápu ty kamarády ze včerejška, že se rozhodly pár měsíců tady žít. I když jsem šla nějakou ulicí klidně po třetí, po každé jsem viděla něco nového. Místní domy vypadají na první pohled malé, ale když nakouknete do nějakých dveří, vždycky se otevře velký prostor, pokaždé uplně jiný. A to je právě krása Antigui, žádné restaurace nebo obchody nemají velké dveře, okna či výlohy, všechny mají vždy jen malé dveře a vy se musíte zastavit a nakouknout dovnitř. Jednou jsem takhle nahlédla do jakéhosi krámku a tam se přede mnou objevil obchod se zbraněmi! Nevím, jak snadný je v Guatemale si koupit zbraň a ani jsem to nezjišťovala, ale nebudu říkat, že mě to nepřekvapilo. Prostě to máte kavárnu, papírnictví, zbraně, potraviny, restauraci,... normálka ne? Asi jo. V dalších dveřích, do kterých jsem nakoukla, byl McDonalds. Potřebu zkoušet guatemalský mekáč jsem fakt neměla, ale musím uznat, že hezčí jsem asi nikde neviděla. Měl velkou prostornou restauraci dokonce s parčíkem. Prošla jsem i velkým starým tržištěm pro turisty plným suvenýrů, i novým pro místní plným čínským oblečením a jiných cetek. Došla jsem až na místo, které by se dalo nazvat nádražím, kde jsem viděla spoustu tzv. chicken buses. Údajně to jsou darované staré školní autobusy z USA a nyní krásně pomalované. Jezdí po celé Guatemale a jezdí s nimi především místní, turisté je spíše nevyužívají kvůli bezpečnosti pohodlí.
V půl jedné mám odjíždět k Atitlánu a tak jsem vzorně na místě podle instrukcí již 15 min před. Ve tři čtvrtě přijde paní, která vysvětluje, že bus čeká někde kus od centra, protože je spoustu silnic stále uzavřeno a že mě tam odvede. nemám žádný kufry, takže mi to nějak extra nevadí, ale ostatní, tak nadšeni nebyli. Přicházím k minibusu a chci se usadit, jenže je uplně plnej. WTF?! Nakonec se tři asiati na poslední sedačce uskromňují a pouští mě sednout. Ale tahle cesta byla fakt hrozná! Vzduch uvnitř nedýchatelný, okýnko jsme otevřít nemohli, protože na sedačce přede mnou seděla rodinka s malým dítětem (nechápu, kdo jezdí na dovolenou s miminem do Guatemaly). Sedačky nízké bez opěrek, natož s pásy a batoh se mi ani nevešel pod nohy, takže jsem ho měla na klíně celou dobu. Nějakým zázrakem se mi alespoň na část cesty podařilo usnout na těch 30 cm2, ale i tak jsem dost trpěla. Cesta byla samozřejmě skrz hory, takže serpentiny, nahoru, dolu. Asi po dvou a půl hodinách jsme byli konečně na místě, ve městě Panajachel. Procházím jednou

ulicí dolů k jezeru. Výhled přes jezero na vulkány mi zase zvedá náladu po té cestě, všechno je zas super a zapomenuto, prostě nádhera! Hostel mám ve vesnici Santa Cruz, kam se dá dostat jedině lodí, stejně jako do ostatních vesnic kolem jezera. Přidávám se proto k malé skupince lidí, kteří přijeli se mnou a nastupujeme do malé loďky. Všichni jsme se hned nechali obrat, když jsme zaplatili každý 25 Q, což je prý fixní cena po celém jezeře. Zpětně jsme zjistili, že není, do Santa Cruz cesta stojí normálně 10 Q. Při dalších plavbách jsem už byla chytřejší. Na lodi je nás už 7, ale přesto čekáme snad další hodinu, než se naplní celá kapacita, i když "kapitán" od počátku tvrdil, že pojedeme hned. Takhle se tady zkrátka žije a těžko se nad tím rozčilovat, ale šve vás to, né že ne :D.
V podvečer se konečně ubytovávám v hostelu Iguana Perdida a samozřejmě první věc, kterou musím udělat je, že beru plavky a jdu vyzkoušet jezero. Voda nebyla ani teplá, ani studená, číže akorát, zapadající slunce a sopky tyčící se nad jezerem. Hodně TOP!!! Po koupačce dávám chill na terase v hamace a poznávám pár ostatních cestovatelů. více jsem se seznámila s Rakušankou, Švýcarkou, Kanaďankou a jejím boyfriendem (který btw neuměl moc dobře anglicky, což jsem si do teď nedovedla představit, že by někdo z Kanady uměl hůř anglicky než já). Program přes den jsme měli každý jiný, ale oba dva večery, co jsem zde zůstávala, jsme strávili spolu. Všichni byli skvělí a tolik zážitků na vyprávění, co každý mohl sdílet, super lidi, super atmoška.